LENKA DVOŘÁKOVÁ, CFO Colours of Ostrava: „V týmu nejvíc oceňuji empatii, zdravou drzost a asertivitu”

KTERÉ PRACOVNÍ DOVEDNOSTI SE TI HODÍ I V OSOBNÍM ŽIVOTĚ?
Dvě věci: trpělivost a organizovanost. Trpělivost souvisí s tím, že týmy – ať už v Invii, nebo teď v Colours – jsou různorodé a lidi mají různý způsob fungování a různé výstupy své práce. I komunikačně jsme všichni jiní. Kolikrát jsem mívala potřebu něco předělávat, říkala si, že si vše radši udělám sama – měla jsem pocit, že to udělám nejlépe. Nebyla jsem dostatečně trpělivá, abych počkala, jakým způsobem jednotlivé úkoly moji lidé zpracují. A protože pracuju se skvělým a kvalitním týmem, postupně jsem se trpělivost naučila a počkám, jak daný úkol udělají jiní. Trpělivost, kterou jsem si vybudovala v práci, potřebuju v osobním životě o to víc (smích). Zejména teď, když můj syn nastoupil do 1. třídy. Mám často potřebu sem tam něco přečíst za něj, napsat lépe a hezčím způsobem, – ale snažím se být trpělivá a říct si, že každý jsme jiný a děláme věci po svém, ne lépe nebo hůř.
Co se organizovanosti týče, je to jasné: mám hodně interních i externích deadlinů, schůzky s týmem, své vlastní úkoly – zrovna aktuálně kloubím Invii s Colours – potřebuju Outlook, diář… Tedy naplánovat si čas tak, aby vše efektivně fungovalo. Převzala jsem si to i do běžného života, kdy si dělám večerní nedělní planingy, abych skloubila čas se synem, jeho školu a kroužky, mé cvičení, schůzky s rodinou nebo aktivity s kamarády. Opravdu to funguje a jsem ráda, že mě tohle můj pracovní život naučil. Jsem pak schopná efektivně fungovat kdekoliv a s kýmkoliv.

CO NEBO KDO TĚ V PRÁCI NEJVÍC INSPIRUJE?
Není to jen jedna osoba. Prací jsem měla víc a v každé mě někdo inspiroval, ale obecně si myslím, že to je takový ten týmový duch, ve kterém chci pracovat. A ve všech firmách, ve kterých jsem byla, skvěle fungoval – což je to, co mě „nutí“ chodit do kanceláře. Když vidím, jak funguje „team flow” kolem mě, nabíjí mě to a motivuje.

Jakou vlastnost považuješ u svých kolegů za nejdůležitější?
To, co oceňuju i já sama na sobě: kombinaci empatie, zdravé drzosti a asertivity. Mám ráda, když se lidi v týmu umí podpořit a cítí, co ten druhý potřebuje, a zároveň chci, aby za mnou lidi uměli přijít a říct, že něco nefunguje nebo je něco špatně – i kdybych to byla já sama jako jejich šéf. Ale i to, aby si sami řekli o víc práce nebo lepší ohodnocení, protože ne vždy mám šanci si toho všimnout sama.

ČÍM VYBALANCOVÁVÁŠ SVŮJ PRACOVNÍ ŽIVOT?
Nejvíc času, který netrávím v práci, trávím se svým synem. Věnujeme se spolu aktivitám, které mi pomáhají vypnout mozek a na práci nemyslet – hrajeme třeba různé hry, kde mě občas rozčiluje, jak nade mnou vyhrává a je vidět, jak přemýšlí dětsky a s lehkostí, zatímco já než vypnu, chvíli mi to trvá a regulérně prohrávám (smích). Chodím i pravidelně do fitka, což nedělám jen kvůli cvičení samotnému a občas lekci s trenérkou víc „prokecám“ – ale pomáhá mi to dostat se mimo pracovní mode.

CO BYS PORADILA TĚM, KTEŘÍ BY RÁDI JEDNOU BYLI NA TVÉ PRACOVNÍ POZICI?
I když to zní jako klišé určitě to, ať vylezou ze své komfortní zóny. Hodně lidí zůstává na pozici, která je nebaví nebo je nikam neposouvá. Třeba jen proto, že je práce o dvě stanice dál, že už ve svém stávajícím týmu všechny znají a nechce se jim zkoušet něco nového nebo si dostatečně nevěří. Pak se třeba deset let zaseknou v jedné práci, aniž by se kamkoliv posunuli.
Když jsem odcházela z KPMG nebo teď, kdy přecházím z Invie do Colours, sama jsem nevěděla, jestli to zvládnu, protože budu dělat věci, které jsem zatím nikdy nedělala. Navíc se nemusím přesunout do práce o dvě zastávky dál, ale rovnou o několik set kilometrů (smích) – nevím, jak vše dopadne, ale nebudu to vědět, dokud to nezkusím…

KTEROU OTÁZKU POKLÁDÁŠ U POHOVORU JAKO PRVNÍ A PROČ?
Kdysi jsem dělala recruitment koordinátora, takže mám za sebou několik desítek pohovorů a moje první otázka vždy byla „Jak se dnes máte?“. Opravdu mě to totiž zajímá a zároveň potřebuji uchazeče rozmluvit a dostat do pohody, než začnu pokládat dotazy z profesního života. Chtěla bych, aby cítil, že se v klidu jdeme pobavit o možnostech spolupráce. Prioritu má u mě právě tým a týmový duch a uchazeč by to měl od začátku vědět. A než položím jakoukoliv otázku, většinou tomu předchází podání ruky, které na 90 % napoví, v jakém duchu se pohovor ponese a jestli daný člověk do mého týmu zapadne.

KDYBY SIS MOHLA VYBRAT JAKOUKOLIV JINOU PROFESI, KTERÁ BY TO BYLA?
Tohle vím přesně (smích). Vzhledem k tomu, že se pohybuju ve financích a reportingu a dělala jsem i v auditu, kde je vše organizované, naplánované a „čisté“, můj největší dětský sen se do tohoto světa přímo hodí: vždycky jsem chtěla mít papírnictví! A vlastně by mě bavilo v něm i prodávat. Líbí se mi, jak tam všechno voní a je uklizeno, vše je na svém místě a ve správné polici. Vždycky jsem milovala, když jsme na konci srpna šly s mámou kupovat sešity, miluju čistý papír, nepopsané bloky, ořezané tužky – po svém tátovi jsem navíc zálibu v ořezávání zdědila (smích). Tenhle sen si – doufám – jednou opravdu splním. A když ne, mám v záloze ještě jedno přání – květinářství. I když s jistotou musím říct, že moje kytice by si nejspíš nikdo nekoupil a v tomto případě bych se musela opravdu omezit jen na vlastnictví a šéfování a kreativitu bych nechala na jiných.