Dušan Zábrodský, Investment Partner Rockaway: „Jak jsem se dostal k extrémním závodům a proč v létě poběžím ultramaraton“

Miluju sport, ale rekreačně ho dělat nedovedu – dávám si v něm vysoké cíle a snažím se jít až za hranice svých možností, klidně až do extrému. Baví mě ultramaratony, triatlon, zimní sporty, lezu po horách, skalách i ledech, mám trenéra, hlídám si životosprávu, trénuji každý den a v létě mě čeká 145 kilometrů ultramaratonu v Alpách. Ale profík nejsem. Moje práce jsou investiční dealy v Rockaway Capital, takže pokud chci dělat na sto procent sport i práci, musel jsem se naučit oba světy skloubit. Povím vám, jak na to a v čem vám taková závislost na sportu, který by asi laik nazval extrémním, může v byznysu pomoct.

Jít se na 30 minut proběhnout nebo si zajet jednou dvakrát za zimu zalyžovat? Fajn, proč ne, ale z mého úhlu pohledu jde jen o vyplnění volného času. Nikam vás to neposune, pořád budete běhat a lyžovat stejně. A ještě nedávno, někdy ve svých osmatřiceti, jsem to takhle měl. Různým sportům jsem se věnoval, v golfu jsem měl hodně slušný handicap, ale všemu chyběl hlubší smysl. Šel jsem na golf s kamarády, porazil jsem je, ale chyběly mi tam endorfiny. Sjel jsem si kopec na lyžích, ale bylo to pro mě stejné vyplnění času jako jít do kina. Teď to mám jinak. Už skoro pět let je mým záměrem zlepšovat a posouvat se, vystupovat ze své komfortní zóny. Prostě nastavit si nějaký cíl a jít za ním.

Nemít ho v práci, v životě ani ve sportu je jako pípat zboží za kasou. Peníze to vydělá, ale takový job slouží jen k přežití. Když mám cíl, vím, co chci a kam mířím – a tak je to ve sportu i v byznyse. Fyzická aktivita mě neskutečně nabíjí a především za ní něco dostávám. V byznysu a často i v soukromém životě člověk neustále ze sebe vydává energii – pro někoho pracuje, stará se o své okolí, o rodinu. Sport je jednou z mála aktivit, která mi jen a pouze dává a nabíjí mě. Dělám ho pro sebe, ne pro ostatní. A třeba dnes mi sport dal mnohem víc, než mi má práce vzala.

Když je sport povinnost
Díky sportu se cítím mnohem víc šťastný, sebevědomý a jsem pyšnější sám na sebe. Posouvá mě to a to špatné v práci se dá sportem přebít třeba tak, že splním tréninkovou dávku, nebo zaběhnu nějaký závod. Když pak přijde těžké období v práci, mnohem snáz si řeknu: No a co? Spousta lidí je dnes v depresi, nemá zdroj pozitivní energie, ale to není můj případ. Díky sportu mám dávku endorfinů každý den.

Sport jako zábava? Ano, baví mě, ale vnímám ho úplně jinak než před pár lety. Teď je pro mě prací, povinností a naprostou samozřejmostí. Věnuji se mu 300 dní v roce a ruku v ruce se zlepšováním výkonnosti jde i kvalitní strava, regenerace, spánek, zkrátka kompletní životní styl. A jen takhle – spolu se zázemím, které mám a které je taky nesmírně důležité – jsem schopný se téměř denně připravovat na letošní tři běžecké závody a dva Ironmany.

Zrovna před pár dny jsem dostal potvrzenou pozvánku na Ultra-Trail du Mont-Blanc, který poběžím letos v srpnu. Jde o ultramaraton v Alpách, který patří do špičky nejnáročnějších běžeckých závodů v Evropě. Varianta TDS, která mě čeká, má 145 km, přes 9100 metrů převýšení, 44 hodin jako časový strop. Závod, který bez tvrdé přípravy nedáte. Běží se v kuse bez přerušení, takže bez správného mentálního nastavení na splnění vysněného cíle to prostě nejde. Pro mě to znamená trénovat denně alespoň jednou, někdy dvakrát. Brzy ráno hodina běhu, večer pak další hodina na kole. Pořídil jsem si kvůli tomu domů i běžecký pás a cyklistický trenažér, což mi neskutečně šetří čas. Než ráno dorazím do kanceláře, mám kus tréninku za sebou a můžu se plně věnovat práci.

Ochota jít tam, kde to bolí
Není to zadarmo: musíte investovat tunu času, energie, jít často mimo svojí komfortní zónu, což je něco, co lidi nejsou ochotni udělat. Přitom vystoupit z ní je něco, co vás posune dál, i když to bolí. Abyste to mohli udělat, potřebujete mít podporu od rodiny, přátel, kolegů a mít i možnosti a peníze, protože když ty nejsou, stresuje vás to a nemáte komfort dovolit si jít za hranu.

Kdo jde do byznysu bez jakéhokoliv cíle, zůstává sedět v pohodlné bublině, ze které se s postupujícím časem zvedá hůř a hůř. To mě naučil právě sport. Když spolu budeme pracovat na dealu, není pro mě důležité, že se nikdy nesejdeme ve Švýcarsku na skialpech. Když ale máte byznys v DNA – spolu s cílevědomostí v jakékoliv oblasti života a chuť překonávat se – společnou řeč pravděpodobně najdeme. Každý má svůj zdroj pozitivní energie někde jinde a je to tak v pořádku. Pro mě je to každý den vstát a zdolat svou tréninkovou metu.